sobota 23. ledna 2010

Čistá oběť církve (sv. Irenej)

Oběť církve, o které Pán učil, že má být přinášena v celém světě, se před Bohem počítá za oběť čistou a jemu milou. Ne že by Bůh potřeboval naši oběť, ale protože ten, kdo obětuje, dochází v tom, co obětuje, slávy, jestliže je jeho dar přijat. Darem se totiž prokazuje králi úcta i láska. A takovou oběť chce Pán, abychom ve vší prostotě a nevinnosti obětovali; vždyť sám říká: Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Bohu se mají obětovat prvotiny jeho vlastního stvoření, jak říká Mojžíš: Neukážeš se před Hospodinovou tváří s prázdnou. Když člověk Bohu děkuje za to, čím ho obdařil, je to pro něj zároveň tou největší ctí, jaké se mu může dostat.

     Oběti jako takové nebyly zrušeny. Byly tehdy a jsou i nyní: obětoval izraelský lid, obětuje i církev. Změnil se pouze způsob: neobětují již otroci, ale svobodní. Pán je jeden a týž, ale oběť má svůj zvláštní charakter, jiný služebná oběť a jiný oběť svobodných, takže se i v obětech ukazuje, co je to svoboda. U Boha totiž není nic prázdného, nic bezvýznamného, nic, co by nemělo smysl. Takže dříve tedy ti nesvobodní zasvěcovali Bohu pouze desátky z toho, co měli, zatímco ti, kteří mají účast na svobodě, dávají Pánu k dispozici všechno, co jim náleží. Dávají radostně a svobodně ne proto, že je to něco menšího, ale protože mají naději na větší věci, jako ta chudá vdova, která vhodila všechno, z čeho měla být živa, do Boží pokladnice.

     Máme tedy přinášet Bohu oběť a za vše děkovat Bohu, který nás stvořil. S čistým úmyslem a s vírou bez pokrytectví, v pevné naději a s vroucí láskou mu máme obětovat prvotiny toho, co mu patří, jeho stvoření. Ale takovou čistou oběť přináší Stvořiteli jedině církev, když mu s díkůčiněním přináší oběť z toho, co sám stvořil.

     Obětujeme mu, co je jeho, a zároveň hlásáme společenství a jednotu a vyznáváme vzkříšení těla a ducha. Jako pozemský chléb, když je nad ním vzýván Bůh, není už chlebem obyčejným, ale je eucharistií sestávající ze dvou skutečností, pozemské a nebeské, tak i naše těla, která eucharistii přijímají, nejsou již porušitelná, protože mají naději na vzkříšení.


Z traktátu Proti bludným naukám« (adversus haereses) IV 18, 1-2. 4. 5: SCh 100, 596-598. 606. 610-612)

Žádné komentáře: