neděle 30. září 2007

Vztah církve putující k církvi nebeské (2. vatikánský koncil, Lumen gentium 50)

Putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť "svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli osvobozeni od hříchu" (2 Mak 12,46). Církev vždycky věřila, že Kristovi apoštolové a mučedníci, kteří prolitím krve vydali nejvyšší svědectví víry a lásky, jsou s námi v Kristu těsněji spojeni, uctívala je zároveň s blahoslavenou Pannou Marií a svatými anděly zvláštní úctou a zbožně si vyprošovala jejich přímluvu. K nim byli brzo připojeni také jiní, kteří dokonaleji následovali Kristovo panictví a chudobu, a konečně další, které vynikající uskutečňování křesťanských ctností a božská charizmata doporučovaly zbožné úctě a následování věřících. Když pozorujeme život věrných následovníků Krista, dostává se nám nového povzbuzení, abychom hledali budoucí vlast (srov. Žid 13,14 a 11,10). Zároveň poznáváme nejbezpečnější cestu, po které v tomto proměnlivém světě budeme moci - přiměřeně stavu a podmínkám každého jednotlivce - dospět k dokonalému spojení s Kristem, ke svatosti. V životě těch, kteří jsou sice lidé jako my, ale kteří se dokonaleji přetvářejí podle Kristova obrazu (srov. 2 Kor 3,18), ukazuje Bůh lidem živě svou přítomnost a tvář. V nich k nám on sám promlouvá a dává nám znamení svého království, k němuž jsme mocně přitahováni; vždyť máme takový zástup svědků (srov. Žid 12,1) a takové potvrzení pravdy evangelia. Památku nebešťanů však ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota celé církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky (srov. Ef 4,1-6). Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něho - jako ze zdroje a hlavy - pramení všechny milosti a život Božího lidu. Je tedy nanejvýš vhodné, abychom milovali tyto přátele a spoludědice Ježíše Krista, a také naše bratry a velké dobrodince, a vzdávali za ně náležité díky Bohu, "pokorně je vzývali a utíkali se k jejich modlitbě, k jejich mocné přímluvě, abychom dosáhli dobrodiní od Boha skrze jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který je náš jediný vykupitel a spasitel". Každé opravdové svědectví naší lásky k nebešťanům svou povahou směřuje nakonec ke Kristu, který je "koruna všech svatých", a jeho prostřednictvím k Bohu; který je podivuhodný ve svých svatých a v nich oslavován. K nejvznešenějšímu sjednocení s nebeskou církví dochází, když společně s radostným nadšením oslavujeme božskou velebnost, zvláště ve svaté liturgii, v níž na nás působí síla Ducha svatého prostřednictvím svátostných znamení. V ní my všichni, z každého kmene, jazyka, lidu a národa, vykoupení Kristovou krví (srov. Zj 5,9) a shromáždění v jedné církvi, jediným chvalozpěvem oslavujeme trojjediného Boha. Když tedy slavíme eucharistickou oběť, nejlépe se spojujeme s bohoslužbou nebeské církve, neboť se uctivou vzpomínkou sjednocujeme především se slavnou a ustavičnou pannou Marií, ale i se svatým Josefem, svatými apoštoly i mučedníky a všemi svatými.

Žádné komentáře: