pátek 15. června 2007

Krása moří (sv. Basil Veliký)

„Bůh viděl, že to je krásné“ (Gn 1,10 LXX). Písmo nechce říci, že moře nabízí Božím očím fascinující pohled. Stvořitel se na krásu stvoření nedívá svýma očima, ale pozoruje fenomény svou nevýslovnou moudrostí.

Je to vskutku skvělý pohled, který se nabízí na rozlehlé moře, bělající se pěnou za klidného bezvětří. Nebo když hladina vod, zčeřená jemnou brízou, předvádí pozorovateli nachovou či azurovou barvu. Příjemné je také dívat se na moře, když děsivě nebičuje pobřeží, ale když je obtáčí svými mírumilovnými objetími.

Písmo ale nechce tvrdit, že pro Boha je pohled na moře krásný a příjemný. Říká však o moři, že je krásné ve vztahu s celým stvořením. Především proto, že mořská voda je zdrojem a počátkem zemské vláhy... Když ji zahřejí sluneční paprsky, promění se ve vodní páru, stoupá do výše a když se ochladí, protože jí už nezahřívají paprsky, které se odrážejí od země, způsobí déšť a zavlaží zemi. Nikdo, kdo viděl, jak se zahřívá nádoba, o tom nemůže pochybovat. Nádoba, která byla prve plná tekutiny, často zůstane prázdná poté, co jsme ji ohřáli, a zmizí pod podobou páry. Můžeme také spatřit, jak námořníci vaří mořskou vodu, stírají zachycenou páru houbami a tak sbírají vodu, když je jí potřeba a chybí.

Moře je také krásné (avšak jinak než z Božího pohledu), když obklopuje ostrovy, zdobí je a chrání. Spojuje vzdálené země, mořeplavci po něm mohou rychle plout. Z jejich úst slyšíme zprávy o světovém dění, obchodníkům se stává zdrojem bohatství, lehce pomáhá různým životním potřebám. Těm, kdo se topí v nadbytku různých věcí, nabízí možnost vyvézt to, co přebývá, do jiné země. Těm, komu se něčeho nedostává, poskytuje, co schází.

Kde se to bere, že mohu obdivovat celou tu nádheru moří a která se na počátku ukázala zraku Stvořitelovu? A když je moře v jeho očích krásné a milé, o co krásnější se mu bude jevit toto shromáždění (křesťanů), v němž se propletený hlas mužů, žen a dětí obrací v modlitbách k Bohu, podobně jako vlna, která obmývá mořský břeh!

Hexaemeron, 4, 6-7


Sv. Basil Veliký (329-379) se narodil v Césareji, hlavním městě Kappadokie (dnešní střední Turecko). Měl devět sourozenců, dva další se stali biskupy (jeden z nich je sv. Řehoř Naziánský). Bazil byl velmi chatrného zdraví. Obdržel vynikající vzdělání a v r. 357 byl pokřtěn. Sjezdil celý křesťanský Východ a hledal mistry duchovního života, protože duchovnímu životu se chtěl naplno zasvětit. V této době také sesbírá spolu s bratrem Řehořem Origenovy texty, které jsou známé pod názvem Filokalia. V r. 364 je v Césareji vysvěcen na kněze a v r. 370, po smrti biskupa Eusebia se stává biskupem tohoto velkého města. Jeho službu poznamenaly špatné vztahy s císařem Valentem, který se klonil proti víře nicejského sněmu. Krátce po Valentově smrti umírá 1. ledna 379 i Bazil. Mezi jeho významná díla patří Proti Eunomiovi, O Duchu svatém (v němž jako jeden z prvních výslovně hájí božství Ducha svatého), Moralia a Homilie na Hexahémeron, z něhož je i náš úryvek.


Pracovní překlad a poznámka o autorovi: David Vopřada.

Žádné komentáře: