neděle 6. února 2011

Z poznání Krista pramení pochopení celého Písma (sv. Bonaventura)

Písmo svaté nevzniklo z lidských výmyslů, ale Božím zjevením, které vyšlo od Otce světel, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi. Z něho na nás proudí skrze jeho Syna, Ježíše Krista, Duch svatý. Skrze Ducha svatého, který rozdává a rozděluje dary každému, jak chce, je nám dána i víra, a skrze víru přebývá Kristus v našich srdcích. Toto je poznání Ježíše Krista, z něhož jakožto z počátku pramení síla a pochopení celého Písma svatého. Proto je nemožné, aby někdo začal pronikat do jeho poznání, nemá-li napřed vlitou víru v Krista, která je jakoby svítilnou i branou, a také základem celého Písma svatého. Právě víra je totiž v čase, dokud nejsme doma u Pána, pro všechna nadpřirozená osvícení jak pevným základem, tak svítilnou, která určuje směr, a branou, kterou se vstupuje dovnitř. A podle velikostí víry je také třeba měřit velikost chápavosti, která nám od Boha byla dána. Aby totiž někdo nechápal více, než co se patří, ale skromně ve shodě s tím, v jaké míře udělil Bůh každému víru.

Smyslem nebo užitkem Písma svatého však není cokoli, ale plnost věčného štěstí. Neboť je to Písmo, v němž jsou slova věčného života. A ta byla napsána nejen proto, abychom věřili, ale i proto, abychom měli život věčný. A tam zajisté budeme vidět a milovat a všechny naše touhy se vyplní. A pak, až budou vyplněny, skutečně poznáme lásku přesahující všechno poznání, a tak dosáhneme plné míry Božích (darů). Právě k této plnosti se nás snaží přivést Boží Písmo, jak to pravdivě říká apoštolova výše uvedená věta. Takže s tímto cílem a záměrem je třeba zkoumat Písmo svaté, vyučovat ho i naslouchat mu.

Abychom však dosáhli zmíněného ovoce a po správné cestě, po níž nás vede Písmo svaté, došli přímo k cíli, musíme začít od počátku. To znamená přistupovat k Otci světel s čistou vírou a pokorně před ním sklonit své srdce, aby nám on sám skrze svého Syna v Duchu svatém dal pravé poznání Ježíše Krista a s poznáním i jeho lásku. Jestliže budeme poznávat a milovat Krista, upevněni ve víře a zakotveni v lásce budeme s to poznat šířku a délku, výšku i hloubku jeho svatého Písma a skrze toto poznání dojít k tomu nejplnějšímu poznání nejsvětější Trojice a k nejvyšší lásce k ní. Právě k tomu směřuje touha všech svatých, v tom je i základ a souhrn veškeré pravdy a dobra.

Breviloquium, prolog.

Svatý Bonaventura z Bagnoreggia, vlastním jménem Ioannes Fidanza (1221 Bagnoreggio – 15. července 1274 Lyon) byl italský františkánský filozof a teolog, jeden z nejvýznamnějších křesťanských představitelů středověku.



sobota 23. ledna 2010

Čistá oběť církve (sv. Irenej)

Oběť církve, o které Pán učil, že má být přinášena v celém světě, se před Bohem počítá za oběť čistou a jemu milou. Ne že by Bůh potřeboval naši oběť, ale protože ten, kdo obětuje, dochází v tom, co obětuje, slávy, jestliže je jeho dar přijat. Darem se totiž prokazuje králi úcta i láska. A takovou oběť chce Pán, abychom ve vší prostotě a nevinnosti obětovali; vždyť sám říká: Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Bohu se mají obětovat prvotiny jeho vlastního stvoření, jak říká Mojžíš: Neukážeš se před Hospodinovou tváří s prázdnou. Když člověk Bohu děkuje za to, čím ho obdařil, je to pro něj zároveň tou největší ctí, jaké se mu může dostat.

     Oběti jako takové nebyly zrušeny. Byly tehdy a jsou i nyní: obětoval izraelský lid, obětuje i církev. Změnil se pouze způsob: neobětují již otroci, ale svobodní. Pán je jeden a týž, ale oběť má svůj zvláštní charakter, jiný služebná oběť a jiný oběť svobodných, takže se i v obětech ukazuje, co je to svoboda. U Boha totiž není nic prázdného, nic bezvýznamného, nic, co by nemělo smysl. Takže dříve tedy ti nesvobodní zasvěcovali Bohu pouze desátky z toho, co měli, zatímco ti, kteří mají účast na svobodě, dávají Pánu k dispozici všechno, co jim náleží. Dávají radostně a svobodně ne proto, že je to něco menšího, ale protože mají naději na větší věci, jako ta chudá vdova, která vhodila všechno, z čeho měla být živa, do Boží pokladnice.

     Máme tedy přinášet Bohu oběť a za vše děkovat Bohu, který nás stvořil. S čistým úmyslem a s vírou bez pokrytectví, v pevné naději a s vroucí láskou mu máme obětovat prvotiny toho, co mu patří, jeho stvoření. Ale takovou čistou oběť přináší Stvořiteli jedině církev, když mu s díkůčiněním přináší oběť z toho, co sám stvořil.

     Obětujeme mu, co je jeho, a zároveň hlásáme společenství a jednotu a vyznáváme vzkříšení těla a ducha. Jako pozemský chléb, když je nad ním vzýván Bůh, není už chlebem obyčejným, ale je eucharistií sestávající ze dvou skutečností, pozemské a nebeské, tak i naše těla, která eucharistii přijímají, nejsou již porušitelná, protože mají naději na vzkříšení.


Z traktátu Proti bludným naukám« (adversus haereses) IV 18, 1-2. 4. 5: SCh 100, 596-598. 606. 610-612)

čtvrtek 18. června 2009

Chléb náš vezdejší dej nám dnes (sv. Cyprián)

Dále v modlitbě [Páně] prosíme: Chléb náš vezdejší (každodenní) dej nám dnes (Mt 6, 11). To lze chápat duchovně i doslovně, neboť Božím působením slouží chléb v obojím významu spáse. Vždyť Kristus je chléb života, avšak není to chléb všech, ale náš chléb. Tak jako říkáme Otče náš, poněvadž Bůh je Otcem těch, kdo ho poznávají a v něho věří, nazýváme Krista naším chlebem, protože je chlebem těch, kteří patří k jeho tělu.

A o tento chléb prosíme, abychom jej dostávali každý den, abychom my, kteří jsme v Kristu a denně přijímáme jeho eucharistii jako pokrm spásy, nebyli odloučeni od Kristova těla pro nějaké těžší provinění, pro které bychom nesměli přijímat a museli se zdržet nebeského chleba. Vždyť on sám to hlásal, když řekl: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe: Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa (Jan 6, 51)

Když tedy říká, že ten, kdo bude jíst z jeho chleba, bude žít navěky, pak stejně jako je zřejmé, že budou žít ti, kdo patří k jeho tělu a právem společenství přijímají eucharistii, je se naopak třeba obávat a modlit, aby nezůstal vzdálen spáse ten, kdo se zdržuje (přijímání) a odděluje se tím od Kristova těla; vždyť sám Kristus pronáší hrozivá slova: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život (Jan 6, 53). A proto prosíme, abychom náš chléb, to jest Krista, dostávali denně a abychom se my, kteří v Kristu zůstáváme a žijeme, neoddělovali od jeho posvěcení a jeho těla.

Z traktáru O modlitbě Páně, kap. 18 (De oratione dominica; CSEL 3, 280-281).



pátek 21. března 2008

Za světel této vigilie se postavme těm, kdo vládnou temnotám (sv. Augustin)

Blažený apoštol Pavel nás vyzývá, abychom jej následovali. Připomíná přitom, jak se projevují jeho ctnosti. Říká totiž: často ve bdění (2 Kor 11, 27). Proto musíme při této vigilii, která je jakoby matkou všech svatých vigilií a při níž bdí celý svět, zůstat čilí! Nezůstává bdít onen svět, o němž je psáno: Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí tělo a po čem touží jeho oči, je ze světa a nikoli z Otce (srov. 1 Jan 2, 15-16). Tím, kdo řídí tento svět, jsou synové nevěrnosti, tedy ďábel a jeho andělé. Právě proti nim vedeme boj, jak nás upozorňuje tentýž apoštol, když říká: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy (Ef 6, 12). Tímto světem jsme byli kdysi i my, nyní jsme však světlem v Pánu (srov. Ef 5, 8). A tak se za světel této vigilie postavme těm, kdo vládnou temnotám. Ten svět, o němž jsem hovořil, o této slavnosti nebdí. Bdí ten svět, o němž je psáno: Neboť v Kristu Bůh usmířil svět sám se sebou. Nepřičítá lidem jejich provinění (2 Kor 5, 19). Slavení této vigilie ostatně září po celém světě tak jasně, že nenechá spát ani těm, kdo neříkám, že spí, ale kdo jsou pohřbeni v propastné bezbožnosti. Dokonce i oni bdí této noci, v níž se viditelně naplňuje to, co bylo dávno přislíbeno: Noc jako den svítí (Žl 138 [139], 12). Tato slova se uskutečňují v srdcích zbožných, o nichž je řečeno: I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem (Ef 5, 8). Uskutečňují se také v protivnících všech, i těch, kdo vidí v Pánu, i těch, kdo nenávidí Pána. Bdí tedy této noci jak svět Kristu nepřátelský, tak svět Kristem smířený. Tento svět, totiž osvobozený, bdí, aby mohl chválit svého lékaře. Druhý, ten odsouzený, také bdí, ale aby mohl zlořečit svému soudci. Jeden bdí se srdcem zbožným, horlivým a zářivým, ten druhý také bdí, skřípe přitom zuby a rozvztekán. Zkrátka, prvnímu nedovoluje této slavnosti usnout láska, druhému ničemnost, prvnímu křesťanská zdatnost, druhému ďábelská zlost. A tak i sami naši nepřátelé, byť nevědomky, povzbuzují nás samé, jak máme bdít, když kvůli nám bdí dokonce ti, kteří nás nenávidí. Také mnozí z těch, kdo nejsou označeni Kristovým jménem, této noci nespí – někteří pro bolest, jiní pro hanbu, další, kteří se již začínají blížit víře, pro bázeň boží. Tato slavnost jim nedá spát z různých důvodů. S jakou radostí musí bdít ten, komu je Kristus přítelem, když s bolestí bdí jeho nepřítel? Jak by se takovou slávou Kristovou nenadchl pro bdění křesťan, když se stydí spát i pohan? Jak moc sluší bdít tomu, kdo již vstoupil do tohoto velkého domu, když už bdí i ten, kdo se do něj teprve chystá vstoupit? Bděme tedy, a modleme se, abychom slavili tuto vigilii jak navenek, tak niterně. Ve čteních ať k nám promlouvá Bůh, ve svých modlitbách mluvme k Bohu. Nasloucháme-li tomu, co říká, s poslušností, ten, jehož vzýváme, v nás přebývá. Promluva 219, o velikonoční vigilii.

středa 19. března 2008

Beránek nás vyrval ze smrti k životu (Melito ze Sard)

Proroci předpověděli mnoho o velikonočním tajemství, kterým je Kristus. Jemu buď sláva na věčné věky. Amen.1 Přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. Skrze tělo podrobené utrpení na sebe vzal utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt. Byl přiveden jako beránek a zabit jako ovce.2 Vysvobodil nás z poddanství světa jako z Egypta a zachránil nás z ďábelského otroctví jako z ruky faraonovy. Pečetí vlastního Ducha označil naše duše3 a pečetí své krve údy našeho těla. Kristus je ten, který zahanbil smrt a ďábla zanechal v nářku jako Mojžíš faraona. On je ten, který zasadil ránu nepravosti a nespravedlnost odsoudil k neplodnosti tak, jako Mojžíš Egypt. Kristus je ten, který nás vyrval z otroctví ke svobodě, z temnoty ke světlu, ze smrti k životu, z tyranie k věčnému království. Učinil z nás nové kněžstvo a lid vyvolený4 navěky. Kristus je velikonoční Beránek naší spásy. Kristus je ten, který v mnoha mnoho vytrpěl: v Ábelovi byl zavražděn, v Izákovi mu byly svázány nohy, v Jakubovi musel pobývat v cizině, v Josefovi byl prodán, v Mojžíšovi jako dítě odložen, v beránkovi zabit, v Davidovi pronásledován, v prorocích zneuctěn. Kristus je ten, který se v Panně stal člověkem, který byl pověšen na dřevo a pohřben do země, který vstal z mrtvých a vystoupil do výšin nebes. Kristus je ten nový beránek, který neotevřel ústa,5 ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky. On je ten, který byl vybrán ze stáda a vlečen na porážku, který byl večer obětován a v noci pohřben; ten, kterému nebyly na dřevě zlámány kosti6 a pod zemí se nerozpadl v prach;7 ten, který vstal z mrtvých a vzkřísil člověka z nejhlubšího hrobu. 1): Žid 13,21. 2): Srov. Iz 53,7. 3): Srov. Ef 1,13. 4): Srov. 1 Petr 2,9. 5): Srov. Iz 53,7. 6): Srov. Ex 12,46. 7): Srov. Sk 2,31. Melito ze Sard, velikonoční homilie, 65-71 (SC 123, 95-101), DMC II., čt. Sv. týdne.

neděle 30. září 2007

Vztah církve putující k církvi nebeské (2. vatikánský koncil, Lumen gentium 50)

Putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť "svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli osvobozeni od hříchu" (2 Mak 12,46). Církev vždycky věřila, že Kristovi apoštolové a mučedníci, kteří prolitím krve vydali nejvyšší svědectví víry a lásky, jsou s námi v Kristu těsněji spojeni, uctívala je zároveň s blahoslavenou Pannou Marií a svatými anděly zvláštní úctou a zbožně si vyprošovala jejich přímluvu. K nim byli brzo připojeni také jiní, kteří dokonaleji následovali Kristovo panictví a chudobu, a konečně další, které vynikající uskutečňování křesťanských ctností a božská charizmata doporučovaly zbožné úctě a následování věřících. Když pozorujeme život věrných následovníků Krista, dostává se nám nového povzbuzení, abychom hledali budoucí vlast (srov. Žid 13,14 a 11,10). Zároveň poznáváme nejbezpečnější cestu, po které v tomto proměnlivém světě budeme moci - přiměřeně stavu a podmínkám každého jednotlivce - dospět k dokonalému spojení s Kristem, ke svatosti. V životě těch, kteří jsou sice lidé jako my, ale kteří se dokonaleji přetvářejí podle Kristova obrazu (srov. 2 Kor 3,18), ukazuje Bůh lidem živě svou přítomnost a tvář. V nich k nám on sám promlouvá a dává nám znamení svého království, k němuž jsme mocně přitahováni; vždyť máme takový zástup svědků (srov. Žid 12,1) a takové potvrzení pravdy evangelia. Památku nebešťanů však ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota celé církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky (srov. Ef 4,1-6). Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něho - jako ze zdroje a hlavy - pramení všechny milosti a život Božího lidu. Je tedy nanejvýš vhodné, abychom milovali tyto přátele a spoludědice Ježíše Krista, a také naše bratry a velké dobrodince, a vzdávali za ně náležité díky Bohu, "pokorně je vzývali a utíkali se k jejich modlitbě, k jejich mocné přímluvě, abychom dosáhli dobrodiní od Boha skrze jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který je náš jediný vykupitel a spasitel". Každé opravdové svědectví naší lásky k nebešťanům svou povahou směřuje nakonec ke Kristu, který je "koruna všech svatých", a jeho prostřednictvím k Bohu; který je podivuhodný ve svých svatých a v nich oslavován. K nejvznešenějšímu sjednocení s nebeskou církví dochází, když společně s radostným nadšením oslavujeme božskou velebnost, zvláště ve svaté liturgii, v níž na nás působí síla Ducha svatého prostřednictvím svátostných znamení. V ní my všichni, z každého kmene, jazyka, lidu a národa, vykoupení Kristovou krví (srov. Zj 5,9) a shromáždění v jedné církvi, jediným chvalozpěvem oslavujeme trojjediného Boha. Když tedy slavíme eucharistickou oběť, nejlépe se spojujeme s bohoslužbou nebeské církve, neboť se uctivou vzpomínkou sjednocujeme především se slavnou a ustavičnou pannou Marií, ale i se svatým Josefem, svatými apoštoly i mučedníky a všemi svatými.

sobota 23. června 2007

Dekret o ospravedlnění (6. zasedání Tridentského koncilu ze 13. ledna 1547)

Předmluva 1520 792a V této době se s velkou škodou pro mnoho duší a jednotu církve, rozšířila mylná nauka o ospravedlnění. Proto tento svatý ekumenický a všeobecný Tridentský koncil, právoplatně svolaný Duchem svatým ke chvále a slávě Boha všemohoucího, má v záměru pro pokoj církve a pro spásu duší […] všem křesťanským věřícím vyložit pravdivou a zdravou nauku o ospravedlnění, jíž vyučoval Kristus Ježíš, „slunce spravedlnosti“ [Mal 4, 2], „který vede naši víru od počátku až do cíle“ [Žd 12, 2], jíž apoštolové předali a katolická církev vždy zachovala, z inspirace Ducha svatého. Zároveň koncil zcela zakazuje od nynějška, aby se kdokoli opovážil věřit, kázat a vyučovat odlišně od toho, co stanovuje a vyhlašuje tento dekret. Kap. 1. Není možné, aby přirozenost a zákon ospravedlnily člověka 1521 793 Nejprve svatý koncil vyhlašuje, že je pro správnou a upřímnou znalost nauky o ospravedlnění zapotřebí, aby člověk rozpoznal a vyznal, že poté co všichni lidé ztratili Adamovou vinou nevinnost [Řím 5, 12; 1Kor 15, 22; srov. DS 239], kteří se „zmítají pod mocí nepravosti“ [Iz 64, 6] a jsou – jak říká Apoštol – „přirozeností děti hněvu“ [Ef 2, 3], jak praví dekret o dědičném hříchu, stali se do té míry otroky hříchu [srov. Řím 6, 20] a v moci ďábla a smrti, že ani pohané ze svých přirozených sil [kán. 1], ale ani židé doslovným zachováváním Mojžíšova zákona nemohli být z této moci vysvobozeni a nemohli znovu povstat; přesto jejich svobodné rozhodování v nich zcela nevyhaslo [kán.5], ale pouze bylo umenšeno a nakloněno ke zlému [srov. DS 378]. Kap. 2. Ekonomie spásy a tajemství Kristova příchodu 1522 794 Proto nebeský Otec, „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“ [2Kor1, 3], když přišla blažená „plnost času“ [Ef 1, 10; Gal 4, 6], poslal lidem Krista Ježíše, svého Syna [kán. 1], jehož jak před zákonem, tak v době zákona mnoha ohlašovalo a přislíbilo mnoho svatých Otců [srov. Gn 49, 10-18], aby vykoupil jak židy, kteří byli pod zákonem, tak pohané, „kteří neusilovali o spravedlnost, dosáhli spravedlnosti“ [Řím 9, 30], a všichni „byli přijati za syny“ [Gal 4, 5]. To „ustanovil Bůh, aby se stal smírnou obětí skrze víru pro jeho krev“ [Řím 3, 25], „za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa“ [1Jan2, 2]. Kap. 3. Kdo je skrze Krista ospravedlněn 1523 795 Ačkoli vpravdě sám „zemřel za všehny“ [2Kor 5, 15], nepřijímají užitek z jeho smrti všichni, avšak pouze ti, kterým byla předána zásluha jeho utrpení. Neboť tak jako lidé by se nenarodili coby nespravedliví, pokud by se nenarodili z množení (propagatio) pokolení Adamova. Z tohoto pokolení (propagatio) kvůli němu při početí do nich vstupuje vlastní nespravedlnost, takže pokud by se znovu nezrodili v Kristu, nikdy by nebyli ospravedlněni [kán. 2 a 10], neboť právě tímto znovuzrozením je lidem udělena pro zásluhy jeho utrpení milost, jíž se stávají spravedlivými. Kvůli tomuto projevu přízně Apoštol vybízí, abychom stále vzdávali díky Otci, „který nás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle“ [Kol 1, 12], „vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů“ [Kol 1, 13-14]. Kap. 4. Popis ospravedlnění hříšníka a způsob, kterým vstupuje do stavu milosti 1524 796 Tato slova vysvětlují, že ospravedlnění hříšníka představuje přechod ze stavu, v němž se člověk rodí jako syn prvého Adama, ke stavu milosti a přijetí za Boží syny [Řím 8, 15] prostřednictvím druhého Adama, Ježíše Krista, našeho Spasitele. Tento přechod se nemůže poté, co bylo zvěstováno evangelium, se nemůže odehrát bez koupele znovuzrození [kán. 5 Dekretu o křtu] či touhy po ní, jak je psáno: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3, 5). Kán. 5. Nutnost přípravy dospělých na ospravedlnění a z čeho vyplývá 1525 797 Krom toho [koncil] prohlašuje, že počátek tohoto ospravedlnění musí být iniciován u dospělých předchozí milostí Boží skrze Ježíše Krista [kán. 3], tedy jeho povoláním, jež lidé přijímají bez jakékoli vlastní zásluhy tak, že se ti, kdo se kvůli hříchu vzdálili od Boha, připravují se svobodným souhlasem a spoluprací s jeho milostí, která je pobízí a pomáhá jim, k tomu, aby se obrátili ke svému vlastnímu ospravedlnění [kán. 4 a 5]. Takto se Bůh dotýká srdce člověka osvícením Ducha svatého, takže ani sám nic nečiní člověk, když přijímá jeho inspiraci, kterou může ovšem také odmítnout, ani se ovšem nemůže svou svobodné vůli sám připravit ke spravedlnosti před Bohem bez Boží milosti [kán. 3]. Když tedy svatá Písma říkají: „Obraťte se ke mně, a já se obrátím k vám“ [Zach 1, 3], upomínají nás na naši svobodu, když odpovídáme: „Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se obrátíme“ [Pl 5, 21], vyznáváme, že nás Boží milost musí předcházet. Kap. 6. Způsob přípravy 1526 798 Lidé se připravují na samotnou spravedlnost [kán. 7 a 9], když z podnětu a s pomocí Boží milosti přijímají víru „ze slyšení“ [srov. Řím 10, 17] a svobodně se přiklánějí k Bohu s vírou, že to, co bylo božsky zjeveno a zaslíbeno, je pravdivé [kán. 12-14], a to zvláště, že hříšník je ospravedlněn Bohem jeho milostí „vykoupením v Kristu Ježíši“ [Řím 3, 24]. Připravují se, když uznávají, že jsou hříšníci, z bázně před Boží spravedlností, která na ně kvůli jejich prospěchu dopadá [kán. 8], a obracejí se s ohledem na Boží milosrdenství, když jsou povzbuzeni v naději a vyznávají, že Bůh jim kvůli Kristu bude nakloněn, a začínají jej milovat jako pramen veškeré spravedlnosti, obracejí se proti svým hříchům s nenávistí a odporem vůči nim [kán. 9], tedy s oním pokáním, které přísluší konat před křtem [Sk 2, 38]. Nakonec se připravují, když zamýšlejí přijmout křest, započít nový život a zachovávat Boží nařízení. 1527 798 O této přípravě je psáno: „Kdo k Bohu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ [Žd 11, 6]. „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“ [Mt 9, 2; Mk 2, 5]. „Bázeň před Hospodinem zahání hřích“ [Sir 1, 27 Vulg.]. „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého“ [Sk 2, 38]. „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ [Mt 28, 19-20]. A konečně: „Připravte svá srdce pro Hospodina“ [1Sam 7, 3]. Kap. 7. Ospravedlnění hříšníky a jeho příčiny 1528 799 Tuto dispozici čili přípravu následuje samotné ospravedlnění, která není pouhým odpuštěním hříchů [kán. 11], ale také posvěcením a obnovením vnitřního člověka svobodným přijetím milosti a darů, čímž se z hříšného člověka stává spravedlivý a z nepřítele přítel coby „dědic podle naděje na život věčný“ [Tit 3, 7]. 1529 Příčinami tohoto ospravedlnění jsou: Finální příčina: sláva Boží a Kristova a život věčný. Účinná příčina: Milosrdný Bůh, který nás zdarma očišťuje a posvěcuje [1Kor 6, 11], upevňuje a pomazává [2Kor 1, 21] přislíbeným Duchem svatým, jenž je „závdavkem našeho dědictví“ [Ef 1, 13n.]. Záslužná příčina: Jeho nejmilovanější Jednorozený, náš Pán Ježíš Kristus, který „ačkoli jsme byli hříšníky“ [srov. Řím 5, 10] „z velké lásky si nás zamiloval“ [Ef 2, 4] a zasloužil nám ospravedlnění svým přesvatým umučením na dřevu kříže [kán. 10] a přinesl za nás Bohu Otci zadostiučinění. Nástrojová příčina: Svátost křtu, která je „svátostí víry“ [sv. Ambrož, de spir. sancto I, 3, 42; sv. Augustin, ep. 98, 9 n.] bez níž nikdo nedosáhl ospravedlnění. Jedinou formální příčinou je: Spravedlnost Boží, nikoli ta, jíž je Bůh sám spravedlivý, ale ta, která činí spravedlivými nás [kán. 10 a 11]. Obdařeni Bohem touto spravedlností jsme „obnoveni duchovním smýšlením“ [Ef 4, 23] a nejsme pouze považováni za spravedlivé, ale jsme tak také nazýváni a skutečně jimi jsme [srov. 1Jn 3, 1]. Každý z nás přijímá spravedlnost podle míry, jíž rozděluje Duch svatý, jak sám chce [srov. 1Kor 12, 11] a podle vlastní dispozice a spolupráce každého. 1530 800 Třebaže nikdo nemůže být spravedlivý, jestliže mu nejsou zprostředkovány zásluhy utrpení našeho Pána Ježíše Krista, k ospravedlnění hříšníka přesto dochází, když díky témuž nejsvětějšímu utrpení je „Boží láska vylita skrze Ducha svatého“ [srov. Řím 5, 5] do srdcí těch, kdo jsou ospravedlněni a je jim vtištěna [kán. 11]. Z toho vyplývá, že ospravedlněním člověk spolu s odpuštěním hříchů přijímá skrze Ježíše Krista, do něhož je včleněn, také tyto vlité dary: víru, naději a lásku. 1531 Neboť víra bez naděje a lásky s Kristem dokonale nesjednocuje a nevytváří živý úd jeho těla. Proto je zcela pravdivé říci, že „víra bez skutků je mrtvá“ [srov. Jk 2, 17n.] a k ničemu [kán. 19] a že „v Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li kdo obřezán či ne, ale rozhodující je víra, která, která se uplatňuje láskou“ [Gal 5, 6; srov. 6, 15]. Taková je víra, kterou podle apoštolské tradice, žádají od církve katechumeni před přijetím svátosti křtu, když žádají „víru, která dává věčný život“ [Rituale Romanum, Ordo bapt., 1], onen život, který víra bez naděje a lásky nemůže zaručit. Proto vzápětí slyší Kristovo slovo: „A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ [Mt 19, 17; kán. 18-20]. Kvůli tomu je těm, kdo přijímají skutečnou a křesťanskou spravedlnost, přikázáno uchovat „ono první roucho“ [Lk 15, 22], které jim daruje Kristus Ježíš namísto toho, které svou neposlušností Adam ztratil pro sebe i pro nás, zářivé a bez poskvrny, a donést jej před soud našeho Pána Ježíše Krista, a tak dojít věčného života. Kap. 8. Význam ospravedlnění hříšníka vírou a zdarma 1532 801 Když Apoštol říká, že člověk je ospravedlněn „vírou“ [kán. 8] a „zdarma“ (Řím 3, 22. 24), je zapotřebí tato slova chápat ve významu přijímaném a vyjadřovaném svorným a stálým úsudkem katolické církve, totiž že jsme ospravedlněni vírou, neboť „víra je počátkem lidské spásy“ [Fulgentius z Ruspe, de fide ad Petrum, prol. 1], základem a kořenem veškerého ospravedlnění, bez ní „není možné zalíbit se Bohu“ [Žd 11, 6] a připojit se ke společenství jeho dětí. Je pak řečeno, že jsme ospravedlněni zdarma, neboť nic z toho, co ospravedlnění předchází, ať víra, nebo skutky, nezasluhuje milost ospravedlnění, neboť „když z milosti, tedy ne na základě skutků, jinak,“ jak tentýž Apoštol říká, „by milost nebyla milostí“ [Řím 11, 6]. Kap. 9. Proti marné důvěře heretiků 1533 802 Ačkoli je nezbytné věřit, že hříchy se odpouští nebo byly odpuštěny pouze zdarma z Božího milosrdenství kvůli Kristu, je přesto zapotřebí říci, že nikomu, kdo se chlubí důvěrou a jistotou, že mu jsou odpuštěny hříchy, a spokojuje se pouze s touto důvěrou a jistotou, hříchy odpuštěny nebyly a nejsou. To se snad děje u heretiků či schismatiků, a to právě v našich bouřlivých časech, a tato marná důvěra, vzdálená všemu pravému náboženskému smýšlení, se káže s velkou úporností proti katolické církvi [kán. 12]. 1534 Není ale možné ani tvrdit, že ti, kdo jsou skutečně ospravedlněni, musí být bez špetky pochybnosti vnitřně přesvědčeni, že jsou ospravedlněni. Není možné mít ani za to, že hříchů byl zproštěn a že byl ospravedlněn pouze ten, kdo pevně věří, že mu byl zproštěn hříchů a došel ospravedlnění a že odpuštění a ospravedlnění je dílem pouze této víry [kán. 14], jako kdyby nevíra v tyto skutečnosti znamenala pochyby ohledně Božích příslibů a účinnosti Kristova vzkříšení. Vždyť tak jako žádný zbožný člověk nesmí pochybovat o Božím milosrdenství, zásluhách Kristových, hodnotě a účinku svátostí, tak každý, kdo hledí na sebe a vlastní slabost a nepokoj, má důvod obávat se a strachovat se svého stavu milosti [kán. 13]. Neboť nikdo nemůže vědět s jistotou víry a bez možnosti se mýlit, že obdržel Boží milost. Kap. 10. Rozmnožení přijaté milosti 1535 803 Lidé jsou tedy takto ospravedlněni a stávají se „Božími přáteli“ a „členy Boží rodiny“ [Jn 15, 15; Ef 2, 19], „pokračují stále s novou silou“ [Žl 83 (84), 8], „obnovují se,“ jak říká Apoštol, „den ze dne“ [2Kor 6, 14], tj. „umrtvují své pozemské sklony“ [Kol 3, 5] a „propůjčují se za nástroj spravedlnosti“ „k posvěcení“ [Řím 6, 13. 19] zachováváním přikázání Božích a církve. Takto rostou v přijaté spravedlnosti Kristovou milostí, „vírou působící spolu se skutky“ [Jk 2, 22], rostou a jsou stále více ospravedlňováni [kán. 24 a 32], jak je psáno: „Kdo je spravedlivý, ať se ještě ospravedlní“ [Zj 22, 11], a dále: „Nečekej s ospravedlněním až do smrti“ [Sir 18, 22], a znova: „Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!“ (Sk 2, 24). O vzrůst této opravdové spravedlnosti církev prosí, když se modlí: „Rozmnož, Pane, víru, naději a lásku“ [Missale Romanum, 13. neděle po Letnicích, or.]. Kap. 11. Zachovávání přikázání, jeho nezbytnost a možnost 1536 804 Nikdo se nemůže, jakkoli je ospravedlněn, považovat za svobodného vůči zachovávání přikázání [kán. 8], nikdo nemůže užít onoho opovážlivého výroku, který Otcové odsoudili, podle něhož není možné, aby ospravedlněný člověk zachovával Boží přikázání [kán. 18 a 22, 2. oranžská synoda, 529]. „Vždyť Bůh nenařizuje věci nemožné, ale svými nařízeními vybízí konat to, co můžeš, a prosit za to, co nemůžeš,“ a pomáhá, takže můžeš; „jeho přikázání nejsou těžká“ [1Jn 5, 3], jeho „jho netlačí a břemeno netíží“ [Mt 11, 30]. Ti, kdo jsou Božími dětmi, Krista milují, kdo jej pak milují – jak on sám dosvědčuje – zachovávají jeho slovo [Jn 14, 23], což je s Boží pomocí možné. 1537 [Křesťané] v tomto smrtelném životě, ačkoli jsou svatí a ospravedlnění, někdy upadají přinejmenším do hříchů lehkých a každodenních, kterým se říká také hříchy všední [kán. 23], a nepřestávají přesto být spravedlivými. Spravedlivým náleží pokorná a upřímná prosba: „Odpusť nám naše viny“ [Mt 6, 12]. Z toho vyplývá, že se spravedliví mají považovat více zavázáni kráčet cestou spravedlnosti, když „byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími“ [Řím 6, 22], „žijí rozumně, spravedlivě a zbožně“ [Tt 2, 12] a mohou kráčet skrze Krista Ježíše, skrze něhož mají přístup k oné milosti [Řím 5, 2]. Bůh totiž „neopouští svou milsotí ty, kdo jednou byli ospravedlněni, ledaže by ho sami prve opustili“ [sv. Augustin, de natura et gratia 26, 29]. 1538 Nikdo se tedy nemůže holedbat pouhou vírou [kán. 9, 19, 20] a domnívat se, že pouhou vírou je ustanoven dědicem a že pouhou vírou dosáhne dědictví, i kdyby neměl účast na utrpení Kristových, aby měl podíl také na jeho slávě [srov. Řím 8, 17]. Kristus sám – jak praví Apoštol –, „ačkoli byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy“ [Žd 5, 8-9]. Proto sám Apoštol vybízí ty, kdo byli ospravedlněni: „Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal“ [1Kor 9, 24. 26-27]. Sám Petr, první z apoštolů, pak říká: „Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete“ [2Pt 1, 10]. 1539 Z uvedeného jasně vyplývá, že v rozporu s pravověrnou náboženskou naukou stojí ti, kdo tvrdí, že spravedlivý hřeší, a to alespoň všedně, každým dobrým skutkem [kán. 25], nebo že – což je ještě neomluvitelnější – zasluhují věčných trestů. Podobně [se mýlí] i ti, kdo tvrdí, že spravedliví hřeší každým skutkem, ať tak, že přemáhají svou lenost, povzbuzují se, aby běželi svůj běh, takže je tímto oslavován Bůh, a přitom hledí také na věčnou odměnu [kán. 26, 31], ačkoli je psáno: „V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení, ta jsou mou odměnou“ [Žl 118 (119), 112]. A o Mojžíšovi Apoštol říká, že „upíral svou mysl k budoucí odplatě“ [Žd 11, 26]. Kap. 12. Potřeba vyhnout se troufalým dohadům ohledně předurčení 1540 805 Nikdo, dokud žije v tomto smrtelném [těle], nemůže předjímat ohledně skrytého tajemství božského předurčení do té míry, že by měl za to, že náleží k počtu předurčených [kán. 15], jako kdyby platilo, že ospravedlněný nemůže více hřešit [kán. 23], nebo, zhřeší-li, musí pevně slíbit, že se napraví. Není totiž možné, kromě případů zvláštního zjevení, poznat ty, které si Bůh vyvolil [kán. 16]. Kap. 13. Dar vytrvalosti do konce 1541 806 Podobně je nutné prohlásit o daru vytrvalosti [kán. 16], o němž je psáno: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ [Mt 10, 22; 24, 12] (dar, jenž je možné přijmout pouze od toho, jenž „má moc podepřít toho, kdo stojí“ [srov. Řím 14, 4], aby vytrvale stál, a toho, kdo upadne, postavil na nohy). Nikdo si od tohoto daru nemůže slibovat cokoli s absolutní jistotou, avšak všichni musí živit a skládat pevnou naději v Boží pomoc. Bůh totiž započal toto dobré dílo a dovede jej až do konce [Flp 1, 16], tím, že působí, že „chceme i činíme“ [Flp 2, 13], ledažeby někdo tuto jeho milost opustil. Vpravdě ti, kdo věří, že stojí, ať hledí, aby nepadli [srov. 1Kor 10, 12], a „uvádějí s bázní a chvěním ve skutek své spasení“ [Flp 2, 12] v „těžkých pracech, bděních, postech a čistotě“ [srov. 2Kor 6, 5n.]. Právě proto, že vědí, že byli znovuzrozeni k naději [1Pt 1, 3] na slávu a nikoli již ve slávě, se mají obávat bitvy, která se dosud vede proti tělu, proti světu, proti ďáblu, a v níž nemohou zvítězit, pokud nebudou poslouchat s Boží milostí slovům Apoštola: „Nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla. Žijete-li totiž podle těla, zemřete; jestliže však Duchem umrtvujete činy těla, budete žít“ [Řím 8, 12-13]. Kán. 14. Ti, kdo padnou, a jejich náprava 1542 807 Ti, kdo kvůli hříchu odpadnou od milosti ospravedlnění, kterou dříve přijali, mohou být znovu ospravedlněni [kán. 29], pokud se inspirováni Bohem pokusí znovu nabýt ztracené milosti prostřednictvím svátosti pokání, pro zásluhy Kristovy. Tato podoba ospravedlnění představuje nápravu toho, kdo padl, a kterou svatí Otcové přiléhavě nazývali „druhou tabulkou milosti ztracené po ztroskotání“ [Tertullianus, de paenitentia 4, 2; sv. Jeroným, ep. 84, 6; ep. 130, 9]. Kvůli těm, kdo po křtu upadnou do hříchů, Kristus Ježíš ustanovil svátost pokání, když řekl: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ [Jn 20, 22-23]. 1543 Proto je zapotřebí vyučovat, že pokání křesťana po pádu je velmi odlišné od pokání křestního a že spočívá nejen v tom, že přestane hřešit a bude si hříchů ošklivit, tedy ve „srdci zkroušeném a pokorném“ [Žl 50 (51), 19], ale také ve svátostném vyznání těchto hříchů (přinejmenším v touze učinit tak, když to bude možné), v absoluci kněze, a v dostiučinění prostřednictvím postu, almužny, modliteb a jiných duchovních skutků nikoli kvůli věčnému trestu, který je odpuštěn svátostí či touhou po ní, ale kvůli časným trestům [kán. 30], které – jak učí svatá Písma – nejsou odpuštěny vždy všechny, jako při křtu, těm, kdo nepamětliví milosti přijaté od Boha „zarmucují Svatého Ducha“ [srov. Ef 4, 30] a nerozpakují se „ničit Boží chrám“ [srov. 1Kor 3, 17]. O tomto pokání je psáno: „Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív“ [Zj 2, 5]. „Zármutek, který je podle Boha, působí pokání ke spáse“ [2Kor 2, 10]. „Čiňte pokání“ [Mt 3, 2; 4, 17]. „Neste tedy ovoce hodné pokání“ [Mt 3, 8]. Kap. 15. Každým smrtelným hříchem se ztrácí milost, nikoli však víra 1544 808 Proti takovým zchytralým výmyslům některých lidí, kteří „se snaží krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí“ [Řím 16, 18] je zapotřebí tvrdit, že milost obdržená předchozím ospravedlněním se ztrácí nejen nevírou [kán. 27], kterou se ztrácí sama víra, ale také kterýmkoli jiným smrtelným hříchem, i když se přitom neztrácí víra [kán. 28]. Tímto hájíme nauku božského zákona, který vylučuje z Božího království nejen nevěřící, ale také věřící cizoložníky, smilníky, zženštilé, zvrácené, zloděje, lakomce, opilce, utrhače, lupiče“ [srov. 2Kor 6, 9-10] a všechny, kteří páchají smrtelné hříchy, kterým by se mohli s pomocí Boží milosti vyhýbat a kvůli kterým jsou odloučeni od Kristovy milosti [kán. 27]. Kap. 16. Ovoce ospravedlnění neboli o zásluhách z dobrých skutků a důvodu těchto zásluh 1545 809 Ospravedlněným tímto způsobem, ať tak, že uchovali vždy přijatou milost, ať ji znovu nabyli poté, co ji ztratili, se nabízejí tato Apoštolova slova: „Buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná“ [1Kor 15, 58], „Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali“ [Žd 6, 10] a „Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna“ [Žd 10, 35]. Proto musí být těm, kdo vytrvají „až do konce“ [Mt 10, 22; 24, 13] a doufají v Boha, nabídnut věčný život, ať jako milost milosrdně zaslíbená Božím dětem skrze Krista Ježíše [sv. Augustin, de gratia et libero arbitrio, 8, 20], ať jako odplata zaslíbená samotným Bohem, která musí věrně odpovídat jejich dobrým skutkům a zásluhám [kán. 26 a 32]. To je totiž onen vavřín spravedlnosti, o němž Apoštol říkal, že bude pro něj připraven, až dokončí svůj běh, a který mu odevzdá spravedlivý soudce, a nejen jemu, ale také všem těm, kdo s láskou očekávají jeho příchod [srov. 2Tim 4, 7n.]. 1546 Sám Kristus Ježíš jako „hlava“ těla [Ef 4, 15] a jako „kmen“, z nějž vyrůstají „ratolesti“ [Jn 15, 5], vlévá neustále do ospravedlněných svou ctnost, ctnost, která vždy předchází, doprovází a následuje jejich dobré skutky, a bez níž by se v žádném případě nemohly líbit Bohu a být záslužné [kán. 2]. Proto je nezbytné věřit, že těmto ospravedlněným nic nechybí, neboť je možné tvrdit, že skutky vykonanými v Bohu zcela zachovali Boží zákon, nakolik je to v tomto životě možné, a skutečně zasluhují obdržet ve svůj čas věčný život [kán. 22], (zemřou-li v milosti) [Zj 14, 13]. Vždyť náš Spasitel Kristus říká: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“ [Jn 4, 14]. 1547 Takto se nevyvyšuje naše spravedlnost, jako kdyby pocházela přímo od nás [srov. 2Kor 3, 5], není pravda, že by se neznala či odmítala Boží spravedlnost [Řím 10, 3]. Vždyť tato spravedlnost, která se označuje za „naši“, neboť je nám vtištěna a jí jsme ospravedlněni [kán. 10 a 11], je samou Boží spravedlností, neboť je nám Bohem vlita pro Kristovy zásluhy. 1548 810 Není možné zapomenout, že ačkoli svatá Písma připisují dobrým skutkům takovou důležitost, že dokonce Kristus slibuje tomu, kdo jednomu z jeho nejmenších podá napít studené vody, nepřijde o svou odměnu [Mt 10, 14], a Apoštol dosvědčuje, že „nynější lehké soužení nám totiž přináší nesmírně velké břemeno věčné spásy“ [2Kor 4, 17], přesto křesťan nemůže důvěřovat sám sobě a chlubit se sebou, ale pouze Pánem [srov. 1Kor 1, 31; 2Kor 10, 17], který je tolik dobrý vůči lidem, že chce, aby se jejich zásluhami [kán. 32] staly jeho vlastní dary. 1549 A protože „všichni mnoho chybujeme“ [Jk 3, 2; kán. 23], každý musí mít před očima jak milosrdenství a dobrotu, tak přísnost a soud, a nemůže se soudit každý sám, i kdyby si nebyl vědom žádné viny. Celý lidský život má být zkoumán a souzen nikoli lidským úsudkem, ale úsudkem Božím, který „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí, a tehdy se člověku dostane slávy“ [1Kor 4, 4-5] a který, jak je psáno, „odplatí každému podle jeho skutků“ [Řím 2, 6]. 1550 Poté, co svatý synod vyložil tuto katolickou nauku o ospravedlnění [kán. 33], jejíž věrné přijetí je nezbytné pro každého, aby mohl být ospravedlněn, uznal za vhodné připojit následující kánony, aby všichni věděli nejen to, čeho se mají držet a následovat, ale také, čemu je zapotřebí se vyhýbat a utéci. Kánony o ospravedlnění

1551 811 Kán. 1. Tvrdí-li kdo, že člověk může být před Bohem ospravedlněn pomocí svých skutků, které činí z lidských přirozených sil či pro nauku Zákona, bez božské milosti skrze Krista Ježíše, budiž anathema (srov. DS 1521). 1552 812 Kán. 2. Tvrdí-li kdo, že božská milost skrze Krista Ježíše je darována člověku pouze proto, aby snáze spravedlivě žil a mohl dosáhnout věčného života, jako by mohl svobodným rozhodnutím a bez milosti dosáhnout jednoho či druhého, byť s námahou a obtíží, budiž anathema (srov. DS 1524s). 1553 813 Kán. 3. Tvrdí-li kdo, že člověk bez vnuknutí od Ducha svatého a bez jeho pomoci může věřit, doufat a milovat nebo činit pokání, jak je zapotřebí, aby se mu dostalo milosti ospravedlnění, budiž anathema (DS 1525). 1554 814 Kán. 4. Tvrdí-li kdo, že svobodné rozhodnutí člověka, kterým hýbe či které vzbuzuje Bůh, žádným způsobem nespolupracuje vyjádřením vlastního souhlasu vůči Bohu, který jej uschopňuje a připravuje k přijetí milosti ospravedlnění, a že nemůže, chce-li tomu, odmítnout svůj souhlas a jako neoduševnělá věc zůstává zcela nečinné a hraje úlohu čistě pasivní, budiž anathema (cf. DS 1525). 1555 815 Kán. 5. Tvrdí-li kdo, že svobodné rozhodnutí člověka se po Adamově hříchu ztratilo a vyhaslo a že je pouze zdánlivé či dokonce pouhé jméno bez obsahu, nebo dokonce mámením, které do církve přinesl Satan, budiž anathema (DS 1521 1525 1486). 1556 816 Kán. 6. Tvrdí-li kdo, že není v moci člověka, aby se ubíral špatnými cestami, ale že špatné skutky působí Bůh stejně jako skutky dobré, a že zlo nejen dopouští, ale že je i sám činí, jako by jeho dílem byla stejně tak Jidášova zrada jako Pavlovo povolání, budiž anathema.

1557 817 Kán. 7. Tvrdí-li kdo, že všechny skutky, jež byly vykonány před ospravedlněním, jsou hříchy, které zaslohují Boží hněv, ať jsou vykonány jakýmkoli způsobem, a že čím více se člověk snaží připravit na milost, tím těžším způsobem hřeší, budiž anathema (srov. DS 1526). 1558 818 Kán. 8. Tvrdí-li kdo, že obava z pekla, díky které se s bolestí způsobenou našimi hříchy utíkáme k Božímu milosrdenství a díky kterému se vyhýbáme hříchu, je sám hříchem a hříšníky činí ještě horšími, budiž anathema (srov. DS 1526 1456). 1559 819 Kán. 9. Tvrdí-li kdo, že bezbožný je ospravedlněn samotnou vírou v tom smyslu, že není třeba ničeho dalšího ke spolupráci pro dosažení milosti ospravedlnění a že není zcela nezbytné, aby se připravil a disponoval úkonem své vůle, budiž anathema (srov. DS 1532 1538 1465 1460n.). 1560 820 Kán. 10. Tvrdí-li kdo, že lidé jsou ospravedlněni bez Kristovy spravedlnosti, jíž ji vysloužil nám, nebo že tím jsou lidé formálně spravedliví, budiž anathema. 1561 821 Kán. 11. Tvrdí-li kdo, že jsou lidé ospravedlněni buď pouhým připočtením Kristovy spravedlnosti, nebo pouhým odpuštěním hříchů, vyjma milosti a lásky, které nám byly vylity do srdce skrze Ducha svatého [srov. Řím 5, 5] a kterou nám vtiskuje, nebo že milost, jíž jsme ospravedlněni, je pouhou Boží blahovůlí, budiž anathema (srov. DS 1528nn, 1545n). 1562 822 Kán. 12. Tvrdí-li kdo, že víra, která ospravedlňuje, není nic jiného než důvěra v Boží milosrdenství, které odpouští hříchy kvůli Kristu, nebo že pouhá tato je tím, čím jsme ospravedlněni, budiž anathema (srov. DS 1533n). 1563 823 Kán. 13. Tvrdí-li kdo, že člověku je k dosažení odpuštění hříchů nezbytné, aby věřil bez jakékoli pochyby a zaváhání své slabosti a nedostatku dispozice, že mu jsou odpuštěny hříchy, budiž anathema (srov. DS 1533n, 1460nn). 1564 824 Kán. 14. Tvrdí-li kdo, že je člověk osvobozen od hříchů a ospravedlněn tím, že s jistotou věří, že je osvobozen a ospravedlněn, a že nikdo není opravdu ospravedlněn, pokud nevěří, že je ospravedlněn, a že osvobození a ospravedlnění je dosaženo pouhou vírou, budiž anathema (srov. DS 1533n, 1460nn). 1565 825 Kán. 15. Tvrdí-li kdo, že je znovuzrozený a ospravedlněný člověk musí z víry věřit, aby byl s jistotou mezi počtem předurčených, budiž anathema (srov. DS 1540). 1566 826 Kán. 16. Tvrdí-li kdo s úplnou a neomylnou jistotou, že se mu jistě dostane daru vytrvalosti až do konce [srov. Mt 10, 22; 24, 13], pokud se to nedozvěděl ze zvláštního zjevení, budiž anathema (srov. DS 1540n). 1567 827 Kán. 17. Tvrdí-li kdo, že milost ospravedlnění je udělena pouze těm, kdo jsou předurčeni k životu, a že ostatní, kdo jsou povoláni, jsou sice povoláni, ale nedostane se jim milosti, neboť byli božskou mocí předurčeni ke zlu, budiž anathema. 1568 828 Kán. 18. Kdo tvrdí, že i pro ospravedlněného člověka, který stojí v milosti, je nemožné, aby zachovával Boží příkazy, budiž anathema (srov. DS 1536). 1569 829 Kán.19. Tvrdí-li kdo, že v evangeliu se nepřikazuje nic kromě víry a že ostatní věci jsou indiferentní, ani přikázané, ani zakázané, ale svobodné, a že se desatero přikázání netýká křesťanů, budiž anathema (srov. DS 1536n). 1570 830 Kán. 20. Tvrdí-li kdo, že ospravedlněný člověk je dokonalý a není vázán, aby zachovával přikázání Boží a církve, ale pouze k víře, jako kdyby evangelium bylo pouhým a úplným příslibem věčného života, nepodmíněným zachováváním přikázání, budiž anathema (srov. DS 1536n). 1571 831 Kán. 21. Tvrdí-li kdo, že Bůh dal lidem Krista Ježíše jako spasitele, jemuž má důvěřovat, a nikoli také jako zákonodárce, jehož má poslouchat, budiž anathema.

1572 832 Kán. 22. Tvrdí-li kdo, že ospravedlněný může vytrvat v obdržené spravedlnosti bez zvláštní Boží pomoci, nebo že to s touto pomocí není možné, budiž anathema (srov. DS 1541). 1573 833 Kán. 23. Kdo by tvrdil, že člověk jednou ospravedlněný nemůže již více hřešit a že nemůže ani ztratit milost, a že tedy ten, kdo padá a hřeší, nebyl nikdy ospravedlněn, nebo naopak, že se člověk může po celý život vyvarovat všeho hříchu, a to i všedního, bez zvláštní Boží výsady, jak to tvrdí církev o blahoslavené Panně, budiž anathema (srov. DS 1537, 1549). 1574 834 Kán. 24. Tvrdí-li kdo, že přijatá spravedlnost není před Bohem uchovávána či dokonce zmnožena dobrými skutky, ale že tyto skutky jsou pouze plodem a znamením přijatého ospravedlnění a nikoli také příčinou jeho růstu, budiž anathema (srov. DS 1535). 1575 835 Kán. 25. Kdo by tvrdil, že každým dobrým skutkem spravedliví hřeší alespoň lehce, nebo dokonce (a to je ještě více nepřijatelné) smrtelně, a zasluhuje tedy věčného trestu, avšak není odsouzen pouze proto, že Bůh tyto skutky nepřipočítá k odsouzení, budiž anathema (srov. DS 1539, 1481n). 1576 836 Kán. 26. Tvrdí-li kdo, že spravedliví nemohou pro dobré skutky vykonané v Bohu [srov. Jan 3, 21] očekávat od Boha věčnou odměnu a doufat v ni pro jeho milosrdenství a pro zásluhy Ježíše Krista, vytrvají-li v konání dobrého a uchovávání Božích příkazů až do konce, budiž anathema.

1577 837 Kán. 27. Tvrdí-li kdo, že neexistuje žádný smrtelný hřích kromě nedostatku víry, nebo že žádný hřích, jakkoli těžký a nesmírný, nemůže způsobit ztrátu přijaté milosti s výjimkou nedostatku víry, budiž anathema (srov. DS 1544). 1578 838 Kán. 28. Tvrdí-li kdo, že společně se ztrátou milosti kvůli hříchu se ztrácí vždy i víra, nebo že víra, která zůstává, není skutečnou vírou, neboť není živá [srov. Jk 2, 26], nebo že ten, kdo má víru bez lásky, není křesťan, budiž anathema (srov. DS 1544). 1579 839 Kán. 29. Tvrdí-li kdo, že ten, kdo po křtu upadl, nemůže znovu vstát Boží milosti, nebo že může znovu nabýt ztracené milosti, avšak pouhou vírou, bez svátosti pokání, jak svatá římská a všeobecná církev, jíž vyučil Kristus Pán a jeho apoštolové, od té doby až doposavad vyznává, zachovává a vyučuje, budiž anathema (srov. DS 1542n). 1580 840 Kán. 30. Kdo by tvrdil, že kterémukoli hříšníku, který se kaje poté, co obdržel milost ospravedlnění, je odpuštěna vina a zrušen dluh za věčný trest takovým způsobem, že nemusí nést důsledky způsobené časným trestem buď v tomto věku, nebo v budoucím v očistci, než se mu otevřou brány království nebeského, budiž anathema (srov. DS 1543). 1581 841 Kán. 31 Tvrdí-li kdo, že ospravedlněný hřeší, když koná dobro s ohledem na věčnou odměnu, budiž anathema (srov. DS 1539). 1582 842 Kán. 32. Tvrdí-li kdo, že dobré skutky ospravedlněného jsou darem Božím natolik, že nejsou také zásluhou samotného ospravedlněného, nebo že si ospravedlněný dobrými skutky vykonanými z boží milosti a pro zásluhy Ježíše Krista (jehož je živým údem) nezaslouží vzrůst milosti, věčný život a (zemře-li ovšem v milosti) dosažení tohoto věčného života a také rozhojnění slávy, budiž anathema. 1583 843 Kán. 33. Tvrdí-li kdo, že se touto katolickou naukou o ospravedlnění, kterou tento svatý synod vyjádřil tímto dekretem, umenšuje nějakým způsobem boží sláva nebo zásluhy našeho Pána Ježíše Krista, a že se jím namísto toho osvětluje pravda naší víry a nakonec též sláva boží a Ježíše Krista, budiž anathema. Upozorňuji, že překlad je prozatím pracovní. Číslování: DH [Denzinger-Hünnermann] DS [Denzinger-Schönmetzer]